Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Již minulá alba londýnských BLACK ORCHID EMPIRE představovala hodně zajímavý mix rockové divokosti (na předchozím "Semaphore" s až djentovou příchutí) a melodické hitovosti, ve které skupina sklouzávala i k poprockovým melodiím, a přitom se dokázala kontrastně udržet v agresivní kytarové důraznosti, která jakoby v sobě zrcadlila celé spektrum stylů. A podobné je to i na jejich aktuálním albu, snad se jen ještě více prohloubily ony kontrasty, které skupina ve své hudbě nabízí. Ostré výbuchy živočišnosti jsou jakousi dominantní formou, kterou ale silně zjemňuje především variabilní vokál Paula Vissera, ten si hraje s melodiemi a moduluje svůj hlas do zajímavých poloh, od ostré post hardcore útočnosti až po jemnou poprockovou melancholii.
BLACK ORCHID EMPIRE jakoby sváděli souboj mezi éterickou melodikou (hitové "Hydrogen" a "Weakness"), jemnou náladovostí, působící jako vypůjčenou až z post rocku (intro "Tempus Veritas" nebo něžná "Scarlet Haze") a důrazností tvrdé kytarové hudby (živelná "Deny The Sun" s přímočarostí jako od Irů THERAPY?), to vše s citelným nádechem progrese. Skladby zrcadlí i tradici britských rockových kapel, jak v jejich hitových formách založených na silných refrénech, tak v jisté alternativnější až extravagantní podobě. Objevují se tak paralely třeba i ke kapelám typu PINEAPPLE THIEF nebo AMPLIFIER. Ale jejich vlídné až vláčné postupy ve svém zaměření někdy evokují i současnou tvář Švédů KATATONIA ("Summit"), ale v mnohem plastičtější a proměnlivější podobě, a to právě i díky zmíněnému vokálu Paula Vissera, který se nestydí hezky vyzpívat i vyšší melodické linky odkazující až k post hardcore kapelám typu THE FALL OF TROY.
Britové dokáží otevřít stavidla i důrazným riffům, které ve své repetitivní formě někdy připomenou další kapely jako KARNIVOOL nebo TOOL (minimálně skladba "Last Ronin" k tomu hodně svádí). Inspirací tedy skupina posbírala a šikovně ve své hudbě namixovala opravdu hodně. A právě ve chvílích, kdy se spolu veškeré složky promíchají (proměnlivá "The Raven" či "Glory To The King"), dostaneme velmi specifický projev, který není daleko ani Dánům VOLA. Je to tam vše, od důraznosti djentu přes propracovanost prog rocku, hitovost pop rocku až k melancholickým melodiím. Možná je těch přirovnání až moc, ale nic to nebrání uzavřít text tvrzením, že "Tempus Veritas" je vydařené album, na kterém skupina vše namixovala s až originální šikovností.
1. Tempus Veritas
2. Hydrogen
3. The Raven
4. Last Ronin
5. Scarlet Haze
6. Deny The Sun
7. Glory To The King
8. Summit
9. Weakness
10. Vesuvius
11. Latimer
Diskografie
Tempus Veritas (2023) Semaphore (2020) Yugen (2016)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 14. dubna 2023 Vydavatel: Season Of Mist Stopáž: 37:26
Belgičané zní na svém druhém albu skutečně jako noví MASTODON, mají cit pro působivé melodie, výrazné rify a jejich metal má neskutečný švih. Oproti debutu se vylepšil vokál, takže teď už není co vytknout. Navíc "The Message" je hitovka jak sviň.
Oplatí sa na novej verzii MP sledovať čitateľské hodnotenia nových dosiek; bez tejto vychytávky by mi ušli noví ADOR DORATH (ktorí mi z radaru zmizli pred dobrými 15 rokmi). 35 minút dnes už na nič sa nehrajúceho sympho-blacku uplynie raz-dva: pazúr hore!
Kapela, která nedělá chyby. Sedmé album, sedmá trefa do černého. ULCERATE znovu nevydrželi stát na místě, navázali na odlehčenější momenty předchozího díla a rozebrali je do detailu. Epická, atmosférická, ale současně svým způsobem intimní nahrávka.
Ivan Agakechagias je věru šikovný kluk. Zavřel se do svého pokojíku, vše dokonale promyslel a přišel se zajímavou disonantní black/death metalovou deskou. Čpí z toho ULCERATE a nebo DSO. Variabilní kolekce, a to i přesto, že se občas dost tlačí na pilu.
No, z GATECREEPER se nám stali hitmakeři. Oldschoolové kořeny tu samozřejmě stále jsou, ale tentokráte jsou doslova obaleny chytlavými melodiemi. Je to jako kdybyste smíchali DISMEMBER, BOLT THROWER, současné AT THE GATES a navíc přidali staré IN FLAMES.
King Buzzo a spol. si na novinke zopakovali model z predošlej dosky (štvrťhodinový monolit, nasledovaný kratšími skladbami), no možno kvôli nedávnemu vydarenému koncertnému zážitku mám pre "Tarantula Heart" viac trpezlivosti. Názvy skladieb opäť za jedna!
Smutný postarší nařachanec v kůži a vysokých botech, kterému věříte, že vrásky poctivě odžil. Robustní heavy metalové riffy, působivé melodie, střední tempa a starosvětsky přísná atmosféra kázání duchovního guru, který viděl do propasti. Podmanivá deska.